Jedno z pěti jezer

Šestého dne vyrazily naše kroky na nedalekou horu Pitzol. Pamětníci si jistě vzpomenou, že tato túra se konala již před čtyřmi lety. Tento rok je ale o poznání teplejší, takže se ti, kdo se skutečně odhodlali jít až na vrchol Pitzolu, nemuseli tolik obávat nebezpečného ledovce.

Existovala však i jiná varianta, se stejným převýšením, obdobně náročná, dle mého soudu však panoramatičtější: Cesta pěti jezer.

Na cestu jsme se vydali všichni společně. Nejprve jsme zaparkovali náš autobus přímo u Pitzolbahn a nakoupili jízdenky (tentokrát snad dokonce 30 Franků). Tak jsme vyjeli jednou lanovkou do mezistanice a pokračovali navazující lanovou dráhou až do výšky 2 200 metrů. Po dvouapůlhodinovém výstupu jsme přišli do sedla, kde se naše cesty dělily. Doleva se šlo po červené na vrchol Pitzolu, doprava (a také po červené) směřovala panoramatická cesta okolo pěti jezer (z nichž jedno jsme již minuli při výstupu do sedla, takže vlastně už jen čtyř jezer). Cesta byla zajímavá a rozhodně jsme nelitovali toho, že dnes nedobudeme žádný alpský vrcholek. Co jsme ale dobyli, to byla lanovka zdarma, která nás od posledního jezera dovezla až zase skoro k prvnímu jezeru. Tím jsme ušetřili přibližně 400 metrů a nejméně ¾ hodiny výstupu.

Lanovka, kterou jsme jeli zadarmo =)

Obsluha lanovky se sice nejprve zdráhala nás zdarma pustit, protože naše jízdenky v turniketech hlásily, že jsou neplatné, a stále jen rozsvěcely červené kontrolní světlo. Stačilo ale trochu obratně německy vysvětlit, že nám „to obsluha na horní stanici slíbila, že prý to nebude žádný problém a že říkali, že nás rádi svezou“ a už jsme seděli v kabince a frčeli nahoru.

Nesmím však zapomenout podotknout, že nám to tam nahoře obsluha skutečně slíbila. Druhá poznámka se týká toho, že když neumíte jazyk, nikoho se na nic nezeptáte =).

Matterhorn. Nevyráží se na něj ale z Bernu, jak zpívají Fešáci, nýbrž z Zermattu. Jenomže to se asi nehodilo... Vyšli ráno z Zermattu, provázel je zvon, zkusit svoje štěstí, zdolat Matterhorn...

V úterý, to je den čtvrtý, jsme si na svá bedra naložili monstrózní úkol. Vstávali jsme v půl druhé ráno, zabalili něco jídla do batůžků, a už ve dvě hodiny jsme spokojeně seděli (ti šťastnější z nás, mezi něž bohužel nepatřím, i podřimovali) a uháněli směrem Zermatt. To není (jak asi každého napadne) centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, ale městečko těsně pod Matterhornem.

Dojeli jsme do města Täsch, odkud vede jediná přístupová cesta do Zermattu – vláček. Jízdenka, pro místní asi v běžných cenových konvencích, vyjde na 22 Franků (asi 360 Kč). Alespoň byla zpáteční. Cesta do Zermattu trvá tímto červeným vláčkem necelých dvacet minut, vlak ale překonává velké převýšení, neboť Zermatt leží ve výšce asi 1 620 metrů.

V Zermattu jsme vystoupili v osm hodin ráno, rozlámaní, nevyspalí, zkrátka přesně takoví, jak čtenář předpokládá, a šli jsme na lanovku. Ta nás díky velkorysé 50% slevě vyvezla za 15 Franků až do výšky 2500 metrů na Scharzsee (světe div se, už je to tu zase). Odtud se nám již otvíraly překrásné pohledy směrem k Matterhornu. Přízni počasí vděčíme za to, že na nebi nebyl ani mráček, takže fotografie, které jsme po dobu celého dne pořizovali, jsou přesně ty, jaké znáte z kalendářů.

Vydali jsme se po hřebenové cestě od Schwarzsee směrem k Hoře hor, vystoupali až do výšky 3 000 metrů a stále obdivovali ty, kteří kdy našli nebo ještě najdou sílu Matterhorn zdolat.

Rozhodně stojí za zmínku postupně odtávající ledovce, na nichž byly názorně vidět typické „letokruhy“. Ty vznikají postupně v jednotlivých letech života ledovce, když na něj v létě napadává suť a jiné části hory.

Z'Mutt

Nejnáročnější část trasy byl však samotný sestup zpět do údolí, neboť naše zatuhlá kolena klesání o celkovém převýšení 1 400 metrů nesla s krajní nelibostí. Během sestupu jsme ještě prošli vesničkou s nádechem skanzenu jménem Z’Mutt se mnoha “klasickými alpskými domečky“ a potom už jsme pouze došli zpět do Zermattu. Ještě nás čekala cesta vlakem dolů do Täsche a velmi náročná cesta autobusem zpátky domů do Grabsu. Při ranní cestě nám to tak sice nepřišlo, ale autobus musel přejet nejvýše položené sedlo v celém Švýcarsku (protože dálniční známka by byla příliš drahá), Fursapass, který má v kohoutku něco přes 2 400 metrů.

Odspodu až do sedla samotného se vine úzká silnice, jejíž jedna strana je zařízlá v kopci, druhá strana však spočívá na pylónech nad propastí. Na silnici jsou v některých místech svodidla, v některých však pouze zábradlí. Nemyslím si ale, že by svodidla pádu autobusu dokázala při svém (ne)zahloubení zabránit. Spíše by asi zapříčinila to, že by se s padajícím autobusem odlomil i kus silnice.

Na ubikaci jsme dorazili okolo jedné ráno, na cestě jsme strávili celých 23 hodin. Sami ale podle fotek usoudíte, že to stálo za to.

Další (a asi poslední) pozoruhodností je místní historické centrum města, totiž několik dřevěných domků, které jsou na sebe velmi těsně nalepeny. Den číslo tři asi není hoden delšího komentáře.

Rozhled z feráty, po které jsme šli za deště a bouřky

Druhý den jsme se již mohli těšit na výlet do blízkého okolí, na horu Drei Schwestern (tři sestry).

Hora Drei Schwestern, jak jsme velmi brzy zjistili, se ukázala jako nedosažitelný cíl. Sice jsme vyráželi brzy ráno, abychom měli na výstup dostatek času, a za hezkého ranního počasí, to se ale záhy proměnilo v nepřátelskou alpskou bouřku.

Zaparkovali jsme autobus na jednom z turistických parkovišť vysoko nad lichtenštejnským hlavním „městem“ Vaduz a jali se stoupat. Dnes nemělo být převýšení až zase tak závratné jako předchozí den, ale zato bylo nezbytné přejít několik vrcholků, ze kterých se zase klesalo do sedla. Cesta nás vedla jako na houpačce.

V nižších polohách jsme se setkali s typickým alpským fenoménem, který bych hovorově pojmenoval jako „kráva v cestě“. Taková kráva v cestě totiž není jen tak, tu musíte obejít a doufat, že si vás ostatní krávy nevšimnou. Kdyby si vás totiž všimly, začaly by se o vás jedna za druhou zajímat. To samo o sobě ještě není tak špatné. Mnohem horší je fakt, že se v každé skupině najde někdo, kdo krávy začne hladit a oslovovat je něžněji než vlastní ženu a ptát se jich, jak se jim daří (jak by se asi mohlo dařit krávě, která celý den jenom sedí a nechává se drbat od neukázněných českých turistů?) a jak se asi tak jmenují a proč ani jedna z nich není fialová. Všechny krávy se na takovéhoto jedince otočí, většina zabučí, a jedna nebo dně z nich se k vám většinou připojí. Taková cesta s krávou v zádech, to je teprve zážitek. Když vás každým krokem doprovází ohlušující úder kravského zvonce, jediné, na co ještě dokážete myslet, je, zda se vám hlava rozskočí teď, nebo až támhle u toho sloupku.

Cesta vedla moc příjemnou krajinou, začínali jsme také ve výšce „jen“ 1 400 metrů nad mořem. Tak je krajina úplně jiná než o 500 metrů výš.

Při přechodu prvního vrcholku se však z údolí pod námi začala valit mohutná mlha, který s sebou přinesla nejprve jen slabé mrholení, časem ale velmi vydatný déšť. Pokračovali jsme však v cestě i v dešti a byli bychom vrcholek Drei Schwestern dobyli, kdyby nebe nad námi nezačalo bouřit regulérní alpskou bouřkou. Raději jsme se tedy vydali na zpáteční cestu, podle mapy a našich propočtů před námi ležely nejméně tři hodiny pochodu.

Aby cesta nebyla příliš fádní, rozhodli jsme se pro alternativní cestu po skalní stěně nad Vaduzem, do které byly vtesány chodníčky. Tam, kde je nebylo kam vtesat, byla cesta vyspravena dřevěnými žebříky nebo mostky. Ve velmi náročných místech byly do stěny vtesány (v dešti kluzké, ale alespoň nějaké) řetězy. Stačilo jen doufat, že do nich neuhodí blesk.

Nejsem zrovna příznivcem ferát, a když jsem tuto cestu seshora uviděl, málem se mi podlomila kolena. Ale druhá cesta byla asi o hodinu delší, a tak mi, pokud jsem chtěl stihnout autobus, ani nic jiného nezbývalo.

To, že má obava byla neopodstatněná, jsem zjistil celkem brzy, protože, jak se říká, zdání klama a první pohled pod povrch nedosáhne.

Cesta touto ferátkou trvala necelou hodinu, i když mě to kvůli počasí přišlo jako mnohem déle. Podělím se však se čtenářem o jednu zajímavou příhodu.

Těsně před nástupem na tuto skalní stěnu jsme si udělali malou přestávku, dali si svačinu a chystali se vyrazit. Z mlhy se však náhle vynořila osamocená postava, Němec ve žluté kšiltovce. Pozdravil a zastavil se u naší skupinky. Slovo dalo slovo, nabídli jsme mu něco našich sladkostí a začali jej zpovídat. Prozradil nám, že je již týden na cestě, protože u nich doma, v Bavorsku, není dostatek práce. Dostal dvoutýdenní nucenou dovolenou a pak má ještě čtyři týdny neplacené volno, tak nechal doma ženu s dětmi a vyrazil po červené turistické stezce.

Začal doma v Bavorsku, přespával v salaších a koupal se v alpských jezírkách. Kousek s námi ušel, až pod skalní stěnou se s námi rozloučil a pokračoval svou cestou po hřebenech dalších a dalších hor.

Nyní, když se k tomuto zážitku vracím, napadá mě, že to není ani tak dávno. Před třemi týdny přibližně. Takže pokud jej to nepřestalo bavit, je už asi v Itálii u moře.

Taková trochu zvláštní dovolená.

Nic dalšího zajímavého se nám již nepřihodilo, akorát jsme cestou k autobusu promokli skutečně až na kost. Největšího šoku se však dožili ti, kteří do té doby bláhově věřili, že moderní materiál softshell neproteče. Opak byl pravdou, ukázalo se, že jediné, co skutečně neproteče, je pevný a nepotrhaný kus igelitu. Ti, kdy vyrazili v softshellu a bez pláštěnky, byli stejně mokří, jako by byli spadli do ledovcového jezírka.

Náš autobus

Do Švýcarska jsem se nepodíval poprvé, byli jsme tu již před dvěma lety. I tentokrát jsme vyrazili v početné skupině vlastním autobusem, převážně osazenstvo z Jablonce, Liberce, Turnova a Prahy.

A taky jeden malinký plyšový krokodýl, který mne na mé cestě Švýcarskem doprovázel skutečně na každém kroku. Taky je na mnoha fotkách.

Hned po noci strávené v autobusu jsme, ještě v Rakousku, vyrazili na první túru. Na to, že většina z nás kvůli kodrcavé cestě celou noc oka nezamhouřila, jsme si nevytyčili cíl zrovna snadný. Schesaplanu, horu vysokou skoro 3 000 m, na jejíž vrchol jsme se ale vydávali ze základní stanice lanovky z výšky 1 700 m. Lanovka (kterou jsme ale nejeli), ukrajovala z celého svahu převýšení nějakých 200 metrů a ústila u jezera, které se, stejně jako mnoho dalších v Alpách, jmenuje Schwarzsee.

Jezero u horní stanice lanovky

Po dvousetmetrovém stoupání se nám na jezero naskytl krásný výhled. Jen jsme podle turistického značení museli z jezerní promenády odbočit po necelém půl kilometru znovu do kopce. Nastoupený výstup končil až po 1100 metrech na samotném vrcholku. Provedl nás ještě okolo horské chaty Totalphütte, kde jsme se přibližně na půl cesty dotočili pitnou vodu.

Možná proto, že byla sobota, jsme jak při výstupu, tak při sestupu potkávali nekonečné davy nejen místních turistů. Zatímco my jsme přijeli vybaveni kvalitním horským oblečením, jehož hodnota sahala někam k deseti tisícům korun, místní na sílu outdoorového vybavení pravděpodobně nevěří. Jak jinak lze vysvětlit, že Rakušané v polobotkách a obyčejné větrové bundě, o věku raději pomlčím, vybíhali do kopce dvakrát rychleji než my, a ještě k tomu neměli v obličeji „naši“ zdravou barvu těsně před infarktem?

Po návratu z vrcholku hory až na dolní parkoviště, kde na nás celou tu dobu čekal náš autobus, jsme ještě asi dvě hodiny pokračovali v jízdě směrem do Grabsu.

Můj věrný průvodce Qokodýl (fotografie pochází z Weisshornu)

Grabs je malé, horami obklopené švýcarské městečko nedaleko od hranice s Lichtenštejnskem. S trochou nadsázky lze říci, že odsud vidíte až do oken knížecího paláce ve Vaduzu.

Druhý den jsme se již mohli těšit na výlet do blízkého okolí, na horu Drei Schwestern (tři sestry).