Matterhorn. Nevyráží se na něj ale z Bernu, jak zpívají Fešáci, nýbrž z Zermattu. Jenomže to se asi nehodilo... Vyšli ráno z Zermattu, provázel je zvon, zkusit svoje štěstí, zdolat Matterhorn...

V úterý, to je den čtvrtý, jsme si na svá bedra naložili monstrózní úkol. Vstávali jsme v půl druhé ráno, zabalili něco jídla do batůžků, a už ve dvě hodiny jsme spokojeně seděli (ti šťastnější z nás, mezi něž bohužel nepatřím, i podřimovali) a uháněli směrem Zermatt. To není (jak asi každého napadne) centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání, ale městečko těsně pod Matterhornem.

Dojeli jsme do města Täsch, odkud vede jediná přístupová cesta do Zermattu – vláček. Jízdenka, pro místní asi v běžných cenových konvencích, vyjde na 22 Franků (asi 360 Kč). Alespoň byla zpáteční. Cesta do Zermattu trvá tímto červeným vláčkem necelých dvacet minut, vlak ale překonává velké převýšení, neboť Zermatt leží ve výšce asi 1 620 metrů.

V Zermattu jsme vystoupili v osm hodin ráno, rozlámaní, nevyspalí, zkrátka přesně takoví, jak čtenář předpokládá, a šli jsme na lanovku. Ta nás díky velkorysé 50% slevě vyvezla za 15 Franků až do výšky 2500 metrů na Scharzsee (světe div se, už je to tu zase). Odtud se nám již otvíraly překrásné pohledy směrem k Matterhornu. Přízni počasí vděčíme za to, že na nebi nebyl ani mráček, takže fotografie, které jsme po dobu celého dne pořizovali, jsou přesně ty, jaké znáte z kalendářů.

Vydali jsme se po hřebenové cestě od Schwarzsee směrem k Hoře hor, vystoupali až do výšky 3 000 metrů a stále obdivovali ty, kteří kdy našli nebo ještě najdou sílu Matterhorn zdolat.

Rozhodně stojí za zmínku postupně odtávající ledovce, na nichž byly názorně vidět typické „letokruhy“. Ty vznikají postupně v jednotlivých letech života ledovce, když na něj v létě napadává suť a jiné části hory.

Z'Mutt

Nejnáročnější část trasy byl však samotný sestup zpět do údolí, neboť naše zatuhlá kolena klesání o celkovém převýšení 1 400 metrů nesla s krajní nelibostí. Během sestupu jsme ještě prošli vesničkou s nádechem skanzenu jménem Z’Mutt se mnoha “klasickými alpskými domečky“ a potom už jsme pouze došli zpět do Zermattu. Ještě nás čekala cesta vlakem dolů do Täsche a velmi náročná cesta autobusem zpátky domů do Grabsu. Při ranní cestě nám to tak sice nepřišlo, ale autobus musel přejet nejvýše položené sedlo v celém Švýcarsku (protože dálniční známka by byla příliš drahá), Fursapass, který má v kohoutku něco přes 2 400 metrů.

Odspodu až do sedla samotného se vine úzká silnice, jejíž jedna strana je zařízlá v kopci, druhá strana však spočívá na pylónech nad propastí. Na silnici jsou v některých místech svodidla, v některých však pouze zábradlí. Nemyslím si ale, že by svodidla pádu autobusu dokázala při svém (ne)zahloubení zabránit. Spíše by asi zapříčinila to, že by se s padajícím autobusem odlomil i kus silnice.

Na ubikaci jsme dorazili okolo jedné ráno, na cestě jsme strávili celých 23 hodin. Sami ale podle fotek usoudíte, že to stálo za to.