Rozhled z feráty, po které jsme šli za deště a bouřky

Druhý den jsme se již mohli těšit na výlet do blízkého okolí, na horu Drei Schwestern (tři sestry).

Hora Drei Schwestern, jak jsme velmi brzy zjistili, se ukázala jako nedosažitelný cíl. Sice jsme vyráželi brzy ráno, abychom měli na výstup dostatek času, a za hezkého ranního počasí, to se ale záhy proměnilo v nepřátelskou alpskou bouřku.

Zaparkovali jsme autobus na jednom z turistických parkovišť vysoko nad lichtenštejnským hlavním „městem“ Vaduz a jali se stoupat. Dnes nemělo být převýšení až zase tak závratné jako předchozí den, ale zato bylo nezbytné přejít několik vrcholků, ze kterých se zase klesalo do sedla. Cesta nás vedla jako na houpačce.

V nižších polohách jsme se setkali s typickým alpským fenoménem, který bych hovorově pojmenoval jako „kráva v cestě“. Taková kráva v cestě totiž není jen tak, tu musíte obejít a doufat, že si vás ostatní krávy nevšimnou. Kdyby si vás totiž všimly, začaly by se o vás jedna za druhou zajímat. To samo o sobě ještě není tak špatné. Mnohem horší je fakt, že se v každé skupině najde někdo, kdo krávy začne hladit a oslovovat je něžněji než vlastní ženu a ptát se jich, jak se jim daří (jak by se asi mohlo dařit krávě, která celý den jenom sedí a nechává se drbat od neukázněných českých turistů?) a jak se asi tak jmenují a proč ani jedna z nich není fialová. Všechny krávy se na takovéhoto jedince otočí, většina zabučí, a jedna nebo dně z nich se k vám většinou připojí. Taková cesta s krávou v zádech, to je teprve zážitek. Když vás každým krokem doprovází ohlušující úder kravského zvonce, jediné, na co ještě dokážete myslet, je, zda se vám hlava rozskočí teď, nebo až támhle u toho sloupku.

Cesta vedla moc příjemnou krajinou, začínali jsme také ve výšce „jen“ 1 400 metrů nad mořem. Tak je krajina úplně jiná než o 500 metrů výš.

Při přechodu prvního vrcholku se však z údolí pod námi začala valit mohutná mlha, který s sebou přinesla nejprve jen slabé mrholení, časem ale velmi vydatný déšť. Pokračovali jsme však v cestě i v dešti a byli bychom vrcholek Drei Schwestern dobyli, kdyby nebe nad námi nezačalo bouřit regulérní alpskou bouřkou. Raději jsme se tedy vydali na zpáteční cestu, podle mapy a našich propočtů před námi ležely nejméně tři hodiny pochodu.

Aby cesta nebyla příliš fádní, rozhodli jsme se pro alternativní cestu po skalní stěně nad Vaduzem, do které byly vtesány chodníčky. Tam, kde je nebylo kam vtesat, byla cesta vyspravena dřevěnými žebříky nebo mostky. Ve velmi náročných místech byly do stěny vtesány (v dešti kluzké, ale alespoň nějaké) řetězy. Stačilo jen doufat, že do nich neuhodí blesk.

Nejsem zrovna příznivcem ferát, a když jsem tuto cestu seshora uviděl, málem se mi podlomila kolena. Ale druhá cesta byla asi o hodinu delší, a tak mi, pokud jsem chtěl stihnout autobus, ani nic jiného nezbývalo.

To, že má obava byla neopodstatněná, jsem zjistil celkem brzy, protože, jak se říká, zdání klama a první pohled pod povrch nedosáhne.

Cesta touto ferátkou trvala necelou hodinu, i když mě to kvůli počasí přišlo jako mnohem déle. Podělím se však se čtenářem o jednu zajímavou příhodu.

Těsně před nástupem na tuto skalní stěnu jsme si udělali malou přestávku, dali si svačinu a chystali se vyrazit. Z mlhy se však náhle vynořila osamocená postava, Němec ve žluté kšiltovce. Pozdravil a zastavil se u naší skupinky. Slovo dalo slovo, nabídli jsme mu něco našich sladkostí a začali jej zpovídat. Prozradil nám, že je již týden na cestě, protože u nich doma, v Bavorsku, není dostatek práce. Dostal dvoutýdenní nucenou dovolenou a pak má ještě čtyři týdny neplacené volno, tak nechal doma ženu s dětmi a vyrazil po červené turistické stezce.

Začal doma v Bavorsku, přespával v salaších a koupal se v alpských jezírkách. Kousek s námi ušel, až pod skalní stěnou se s námi rozloučil a pokračoval svou cestou po hřebenech dalších a dalších hor.

Nyní, když se k tomuto zážitku vracím, napadá mě, že to není ani tak dávno. Před třemi týdny přibližně. Takže pokud jej to nepřestalo bavit, je už asi v Itálii u moře.

Taková trochu zvláštní dovolená.

Nic dalšího zajímavého se nám již nepřihodilo, akorát jsme cestou k autobusu promokli skutečně až na kost. Největšího šoku se však dožili ti, kteří do té doby bláhově věřili, že moderní materiál softshell neproteče. Opak byl pravdou, ukázalo se, že jediné, co skutečně neproteče, je pevný a nepotrhaný kus igelitu. Ti, kdy vyrazili v softshellu a bez pláštěnky, byli stejně mokří, jako by byli spadli do ledovcového jezírka.