Studentský život byl v dávnověku svázán s příslovečným nepohodlím, které pramenilo z chudoby většiny příslušníků stavu studujících. Ono i samotné slovo student znamenalo povětšinou to, že dotyčný navštěvoval přednášky na teologické fakultě některé ze středověkých univerzit. Takový člověk neměl samozřejmě možnost přivýdělku, neboť, řeklo by se, ničím nebyl ani po zakončení studií, natož pak v jejich průběhu.

V dnešní době se mění jak význam slova samotného, tak i samotná podstata studentského života. Veselí je v něm sice možná stále stejně jako v dobách vzniku Mastičkáře, akorát Prd panny již dnes nikoho nerozesměje. Důležitější je však ona chudoba, ta dnes již našemu “blahoslavenému” životu nepřísluší ani co by se za nehet vešlo.

Co mě přivedlo k takovéto úvaze? Honba za výbavou našeho nového bytu v Praze. To totiž dostanete od toho támhleto, od toho zase něco jiného, a nakonec máte všechno třikrát. Původní myšlenka, sice nadsázkou, přesto vyřčena, byla: vezmeme se, dostaneme všechno ke svatbě, a bude vystaráno.

Dnes vidím, že jsme ušetřili za prstýnky, a svatbu si klidně můžeme ponechat až na dobu, kdy už bude všechno to půdní harampádí, které jsme obdrželi od našeho příbuzenstva, zdobit ďáblický pohyblivý kopec. Až už nebudou naše babičky nic starého mít, protože jsme je o to obrali hned v první vlně.

To si potom skutečně najdeme bydlení ještě lepší a necháme si k svatbě darovat všechno to, na co se už nyní těšíme.